Chcete rock and roll, nebo se chcete bavit?

 Chcete rock and roll, nebo se chcete bavit?

    Je pátek večer, kopete se nudou do zadku a říkáte si, co byste chtěli dělat. Všechny filmy od A24 už máte nakoukaný, za uctívání Larse von Triera a věčný opakování mantry ‚Je to Bůh! Je to Bůh!‘ se vám už společenskýho kreditu od kdysi hipsterských kamarádů taky nedostane, a tak se rozhodnete vytáhnout po dlouhý době paty ven z baráku a jdete na koncert. Od dob před koronou se toho přeci nemohlo tolik změnit, snad jen pivo je dražší a vybrat si klub je taky už poněkud složitější, protože ty nejlepší musely pověsit kariéru na hřebík hned vedle cedule ‚ZÁKAZ KOUŘENÍ V PROSTORÁCH BARU‘. Nakonec teda vyberete klub, protože to vypadá, že tam hraje nejvíc kapel a jelikož to jsou všechno mladíci, existuje šance, že objevíte něco perspektivního a zajímavýho, a pokud ne, tak aspoň budete moct třeba říkat, jak už ty kapely vůbec nezněj jako dřív. Po prvních dvou kapelách je vám ale jasný, že se něco děje! Kluci ve flanelkách a čepicích vyměnili najednou akustický kytary za synťáky a místo nostalgickýho halekání slyšíte svoji mateřštinu, na kterou jste už dávno zanevřeli, protože ta se do rock and rollu nehodí.

    První kapela má synťáky, druhá kapela má synťáky, POZOR! - třetí kapela jsou dvě holky s kytarama, který začnou strašně řvát a vazbit a v tu chvíli se všichni otáčí k baru pro další matéčko a vy nechápete, co se sakra děje. Holky sice zněj, jako že každá hraje jinou písničku naráz, a i to ‚naráz’ je tak trochu eufemismus, ale očividně se aspoň neberou tak vážně, nezpívaj se zavřenejma očima aby daly najevo, jak hluboký a procítěný maj texty – pokud jim něco z toho, co řvou, bylo rozumět, tak to bylo něco o žraní písku v dětství a že jim to zůstalo doteď. Set dohrajou o deset minut dřív, než je napsaný na letáku, kterej vám někdo u vchodu vnutil, a aniž by čekaly na prošení o přídavek nebo aspoň zahvízdání, všechno maj vypnutý, balej kabely a mířej k baru, kde se střídaj s lidma co předtím k baru odešli, aby neslyšeli ten bordel tak intenzivně. Tak teda holky aspoň pozdravíte a že teda fakt jako nářez (a pokud nejste absolutně blbý, neřeknete, že to byl fakt nářez – na holky), ony teda poděkujou a vrátěj se k vášnivý debatě o Roe vs. Wade, a tak jdete ven kouřit.

    Před vchodem na obrubníku sedí parta hipíků v bokovejch džínách, z nichž jeden furt popíjí Vincentku. Típnutý cígo jako správný ekologové hodíte do kanálu a jdete čekat před podium na tu poslední kapelu. Lidi už netrpělivě poklepávaj nohama, všichni čekaj tu proklamovanou velkou šou, koukáte do mobilu, a najednou pískání a tleskání, díváte se kolem sebe a na podium vyleze ta parta hipíků a za mikrofon si stoupá týpek s Vincentkou a obmotává mikrák šátkem. Nazvučeno maj během pěti minut a začínaj hrát, všichni se vesele vlní, dupou nohama a vy se už zase kopete nudou do prdele a tiše se modlíte, aby se už začalo něco dít, protože na další takovouhle kravinu už nemáte. Počkáte tři písničky, nic se němění, všichni se svíjej v euforii a vy jste jako Mersault připravený v zápalu horečky způsobený absolutní nudou někoho pobodat.

    Rock and roll má bejt nebezpečnej, a když říkam nebezpečnej, nemyslím tim, že budete za každou cenu kontroverzní ingoranti – ono pro začátek bude bohatě stačit, když se přestanete brát tak vážně, a místo dalšího lyricko-epickýho textu napíšete song jen s pomocí citoslovců – A PAK TVRĎTE, ŽE TO MÁ SKRYTEJ VÝZNAM! Kritici vám budou zobat z ruky a vy se budete doma smát, jak jste to všem natřeli. K tomu všemu, nebudu tu nikomu radit (víc, než jsem to dělal doteď, a co zcela vědomě budu dělat dál), jak výst kapelu, ale jen máloco devalvuje kapelu víc, než když se snažíte vypadat víc rokenrol, než doopravdy jste – není nic špatnýho na tom chlastat Vincetku, abyste si nepoškodili hlasivky, nosit si zábaly a hned po odehrání koncertu si říct o prachy a zmizet. ALE PRO LÁSKU BOŽÍ, nesnažte se pak komukoliv tvrdit, jakej jste druhej Jerry Lee Lewis mixnutej s Keithem Richardsem v jednom. Teď, když je tohle všechno řečeno, dělejte si, co chcete. Já vám jen doporučuju chodit víc na kapely, jejichž osobnost se nemění na základě světel reflektorů aW co jsou rokenrol vždycky tak akorát – i když to znamená, že tam před tim pódiem budete stát sami.

Autor: Jan Skořepa